Dezinformace

Deset expertů v oblasti boje proti dezinformacím z řad novinářů analytiků a dalších odborníků se zúčastnilo dotazníkového šetření, které jsem uspořádala se svým týmem. Společně se v něm pokoušejí rozkrýt fenomén dezinformací v Česku. 

Jak dezinformace poznat? Jak s nimi účinně bojovat a jak jim ve vlastní instituci předcházet? Přečtěte si jejich úvahy a postřehy bez obalu.

Souhrn studie najdete v článku gregorova.eu

V následujících záložkách, najdete kompletní znění odpovědí našich dotázaných.

Jsem moc ráda za tu desítku expertů, kteří se našeho šetření zúčastnili. Ať už novináři, marketingoví specialisté nebo analytici, jsou to vesměs lidé, kteří se tématu dezinformací profesně úzce věnují a pomáhají utvářet jeho vnímání i strategie, jak jej konfrontovat.

Z odpovědí je patrné, že na spoustě věcí panuje shoda. První kontakt s novodobou smrští dezinformací můžeme datovat na začátek krymské krize. Různily se naopak pohledy na legislativní ošetření, všichni jsou si nicméně vědomi, jak choulostivý úkol to je. Právě proto směřovala část otázek i k hlubšímu charakteru dezinformací, abychom se je naučili lépe odlišovat od vyhraněných názorů, ale i v dobré vůli šířených omylů. Mít názor a mýlit se je totiž naším plným právem. V dezinformacích tedy musíme v první řadě identifikovat účel.

Expertní dotazník je jedním z klíčových výstupů naší kampaně #PravdaBolí. Bude veřejně dostupný všem zájemcům a sama s ním budu pracovat i coby členka parlamentního výboru pro dezinformace.

Markéta Gregorová

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Zámerné šírená nepravda sledujúca nejaký konkrétny cieľ. Napr. zneistiť, rozoštvať, získať politickú alebo biznisovú výhodu.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Je to ťažké. Bolo by ideálne, keby dokázal odolať vlastným predsudkom a urobiť si domácu úlohu – overiť si pravdivosť danej informácie. To je však náročné a nie je v našich silách overovať si všetko najmä v oblastiach, v ktorých nie sme zorientovaní. Mali by sme sa však minimálne pozrieť na zdroj danej info – či je pod ňou niekto podpísaný, na akom webe vyšla, či to nie je len anonym.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Na Slovensku minimálne od 2010, kedy sa výraznejšie začali presadzovať antivakcinačné hnutia.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Je tam síce zámer, ale je to pre mňa šedá zóna. Je tenká čiara medzi atraktívnosťou a zavádzaním.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Názor nie je fakt. Ak niekto prezentuje vlastné názory, ktoré korešpondujú s realitou, je to v poriadku. Akonáhle si niekto vymýšľa vlastné fakty, je to dezinfo.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Áno, ale je mimoriadne náročné ju nastaviť tak, aby neohrozovala slobodu slova.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Áno, prinajmenšom vlastný projekt Konšpirátori.sk 🙂

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Dezinformace jsou nepravdivé zprávy šířené za účelem zmanipulování nebo zmatení určité osoby nebo skupiny.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Velmi záleží na konkrétním případě. Základním pravidlem je sdělení dále nešířit. Dále se postup odvíjí od kontextu – někdy dává smysl šiřitele konfrontovat s tím, že lže, jindy kontaktovat správce dané platformy, který může příspěvek zkontrolovat, a občas je úplně nejlepší celou věc přejít.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

V expertní rovině od roku 2014, kde byl tento nástroj využit v masovém měřítku Ruskou federací při konfliktu s Ukrajinou. Na úrovni osobní a občanské od roku 2015, kdy se v kontextu tzv. migrační krize v České republice vytvořilo společensko-politické prostředí, v němž se hoaxům a konspiracím daří.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Vytržení informace z kontextu nebo zavádějící titulek sice představují typ manipulace, ale to z nich ještě nečiní dezinformace. Použití termínu dezinformace by dle mého názoru mělo zůstat omezeno na fakticky nepravdivá sdělení šířená s úmyslem manipulovat. Je však na místě uznat, že v tom, co ještě lze označit za dezinformaci, se i odborná komunita rozchází.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Jedná se o zcela odlišné kategorie. Každý z nás máme svůj názor formovaný nejen informacemi, ale i hodnotami a životní zkušeností. S tímto názorem potom vstupujeme do veřejné debaty, v níž se střetáváme s ostatními názory. Šíření dezinformací je pak taktikou těch, kteří se bojí, že v otevřené a kritické debatě by se svým názorem neobstáli.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

V současné době již máme k dispozici zákonné prostředky umožňující trestat úmyslné šíření nepravdivých zpráv ve chvíli, kdy způsobí škodu určité osobě nebo společenské skupině. Důležitější než vymýšlet novou legislativu je však existující normy efektivněji vymáhat v nepřehledném online prostoru.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Prague Security Studies Institute je vědeckou institucí, a proto se na své výstupy aplikuje akademické standardy. Jejich přirozenou součástí je mimo jiné několikastupňový proces editace, který brání tomu, aby se v textech objevily neověřené informace nebo byly zkresleny osobními názory autora.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Podle závažnosti dezinformace to je stupnice od překroucené pravdy až po čirou lež. Dezinformace je záměrně vymyšlená nepravdivá informace, se zdůrazněním slova záměrná.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Člověk nemusí tušit, že se setkává s dezinformací, proto by spíše naopak měl ke každé informaci přistupovat preventivně kriticky, brát ji v kontextu a nepodléhat tzv. confirmation bias, tedy tendenci důvěřovat spíše informaci, která potvrzuje náš názor. Uspěchaná informační doba je náchylná na přebírání cizích informací bez ověření, a proto je na každém, aby nepodlehl pouhému čtení titulků.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Dezinformace mění podobu, médium, přes které se přenáší, ale jinak tu jsou s námi ve zjednodušené podobě jako jeden z komunikačních prostředků napříč všemi sociálními skupinami, od pradávna.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Společné mají to, že to je kreativní práce se skutečností, kterou se snažíte reprodukovat jinak, ale každý clickbait nebo vytrhnutí z kontextu rozhodně není automaticky dezinformace.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Zaujatý názor z mého pohledu nemusí ohýbat skutečnost a v ideálním případě se nevydává za jedinou pravdu. Ale právě míra dezinformačního snažení může být někdy prezentována i formou zaujatého názoru. Důležité jsou pak argumenty a podklady pro takové tvrzení.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Legislativa na podobné úkazy ve společnosti nikdy nebude zcela fungovat, naopak může posilovat v lidech pocit, že je směřuje jedním způsobem uvažování. Naopak samotné ověřování informací, argumentační debata a kritické myšlení by měly být součástí vzdělávacích snah, tam vidím nejefektivnější cestu.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Pokud v TI zveřejňujeme výstupy, musí být tyto výstupy zdůvodněné a podložené. Právě ověřování informací pocházejících ze všech myslitelných zdrojů je jeden ze základních pracovních procesů, bez kterých bychom nemohli existovat. Tento proces se snažíme ukazovat i široké veřejnosti ať už formou našich výstupů nebo specializovanými projekty, např. Dezinformační imunologie. (https://www.transparency.cz/projekty/dezinformacni-imunologie-transparency-international/)

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Jedná se o vědomé využívání nepravdivých informací, překrucování kontextu, svalování viny apod. Většinou se odehrávají na úrovni mediálního sdělení, ale najdeme je i v řetězových e-mailech, na blozích nebo v osobních zprávách. Většinou není dezinformace stoprocentně lživá, snaží se uživatele zmást a zpochybnit jeho dosavadní chápání dané problematiky.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Základem by mělo být ověření zdrojů a kritické zhodnocení dané informace. Pak by člověk měl zkusit vyhledat jestli dezinformaci už někdo nevyvrátil či neověřil, což mu může ulehčit práci. Určitě by neměl takovou zprávu šířit dál a naopak je žádoucí autora upozornit, že se jedná o dezinformaci a podložit to kvalitními ověřenými zdroji.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Začali jsme vážnost problému více vnímat v roce 2016, kdy také vzniklo Zvol si info. Událostí, které nám říkají, jak vážná je situace bylo od té doby několik. Ať už to jsou prezidentské volby v USA v roce 2016, migrační krize v Evropě, boom českých dezinformací v době prezidentské volby v roce 2018 nebo současná situace kolem koronaviru.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

V případě clickbaitu musíme posuzovat případ od případu. Někdy skutečně může být vytržení z kontextu a senzacechtivý titulek vnímán jako dezinformace a hranice je zde velice tenká. Cílem clickbaitu taky není většinou mást uživatele, ale donutit jej k prokliku. Dalo by se říct, že dezinformátoři často využívají clickbaitů, ale rozhodně se nedá říct, že by každý clickbait byl dezinformací.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Tady to hodně závisí na podložení takového zaujatého názoru. Pokud je názor podložen relevantními fakty, stojí na pravdivých základech, nepoužívají se v argumentaci argumentační fauly, pak bychom jej za dezinformaci neoznačili. Existuje spousta úhlů pohledu na dané problematiky a nemůžeme ty, které se nám nelíbí, označit slovem dezinformace. Naopak ale názory, byť sebesilněji prosazované, které jsou postavené na lživých, manipulativních informacích označit za dezinfo bezesporu můžeme.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Už současná legislativa dezinformace umí řešit. Daleko důležitější je ale vzdělávání, a to jak příjemců informací a dezinformací, tak státních orgánů, aby dokázali rozlišit dezinformaci od informace a aby postupovaly rozumně a s kritickým myšlením. Často se zde pohybujeme na hraně debaty o svobodě slova a není řešením na vše jen nasadit trestající legislativu, musíme opravdu myslet i na vzdělávání, jasnou strategickou komunikaci státu a budování důvěry.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Oficiální systém nemáme. Všichni se samozřejmě snažíme maximálně o to, abychom nevypustili do světa něco neověřeného a nepravdivého. Ale v dnešní době to 100% zaručit prostě nejde, můžeme pouze minimalizovat riziko, že se tak stane. Rozhodně je pro nás důležité, pokud někde na něco naletíme (ano, i my jsme lidi a sem tam se nám to opravdu stát může), tak uznat svůj omyl, poučit se z něj a dát si příště větší pozor.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Informace účelově nepravdivé nebo posunuté tak, aby vyvolaly odpovídající reakci ve prospěch nějakého politického nebo společenského cíle.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Nešířit ji, případně ji za takovou označit.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Asi od roku 2014, přesněji od ukrajinské krize s následnou anexí Krymu. 

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?
Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Záleží na míře toho vytrhnutí. Asi potřeba posuzovat případ od případu. Viz první otázka.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Je potřeba přijmout legislativu, která bude schopná regulovat celé prostředí sociálních sítí a internetu, kde jsou dezinformace jen součástí problému.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Je to redakční práce, kontrola a ověřování faktů.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Dezinformace jsou lživé, zavádějící informace, záměrně šířené s cílem ovlivnit jedince nebo společnost.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

To samozřejmě záleží na závažnosti té které dezinformace. Obecně na nesmysly, které nejsou apriori nebezpečné (nehrozí-li reálným rizikem), není třeba reagovat nijak. Stačí je ignorovat a nešířit dál. U dezinformací s možným reálným dopadem (probouzení nenávisti, šíření poplašné zprávy, podněcování k trestnému činu) je dobré tyto oznámit odpovědným orgánům. Šíří-li něco takového vaši blízcí, mluvte s nimi o tom, nehádejte se, ale ukažte jim, že jsou to lži.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Od migrační krize v létě 2015 – od chvíle, kdy někteří lidé pod jejich vlivem mávali na demonstracích šibenicemi a strhávali ženám v tramvajích šátky z hlav. Zcela konkrétní dezinformace s reálným nebezpečný dopadem ovlivnila českého důchodce, který pod jejich vlivem neváhal kácet stromy na vlakové koleje (aby se to následně snažil hodit na migranty) a tím ohrožovat nevinné lidi na životě.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Ano. Je to také jedna z velmi oblíbených dezinformačních technik.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Silný, zaujatý názor ve smyslu přesvědčení, nebo dokonce víry bývá obvykle niternou součástí člověka a jako takový velmi nezdolný (odolný vůči oponentuře či dokládání faktů, které jsou s ním v rozporu). Rozdíl lze nalézt asi hlavně v tom, že správný “věřící” bojuje za svou (byť pokroucenou) vnitřní pravdu a bývá spojeno s vnímáním sebehodnoty, kdežto ti, kdo cíleně šíří dezinformace jsou si obvykle vědomi ohýbání reality, lhaní a především cílů, kterých chtějí dosáhnout.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Ale ta už existuje, byť v konkrétních formách. Jak konstatuje MVČR, česká legislativa nezná pojem „dezinformace“, ani „propaganda“, tudíž ani v českém trestním právu není definována skutková podstata trestného činu „dezinformace“ či „propagandy“. Tato jednání jsou trestná, pouze pokud by k nim došlo v rámci jednání, které by naplnilo např. § 181 Poškození cizích práv, § 184 Pomluva, § 345 Křivé obvinění, § 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, § 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, § 357 Šíření poplašné zprávy, § 365 Schvalování trestného činu, § 364 Podněcování k trestnému činu, nebo § 404 projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Odlišujeme fakta od subjektivních názorů, informace nemanipulujeme a ověřujeme je z více zdrojů. Texty finálně procházejí přes kontrolu editora a šéfredaktora.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Dezinformace je podle mě pomluva. Stejně jako většina z nás nemá ráda běžné pomluvy například od přátel, o to nebezpečnější je dezinformace. Také se jedná o pomluvu někoho, nějaké firmy, politické strany. Vlivem sociálních sítí mají však obrovskou moc. Moc ovlivňovat názory druhých, tudíž i někomu například zlikvidovat život nebo ovlivnit volby.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

V prvé řadě je nutné ke všem informacím co přijímáme zacházet kriticky. Pokud odhalíme nějakou nepravdu, je dobré autora na ni upozornit. Pokud dezinformace má velkou viralitu, tak je dobré ji nahlásit sociální síti případně nějaké fact-checkingové organizaci.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Dezinformace se tu objevují od nepaměti. Ostatně třeba fáma o smrti studenta Martina Šmída na Národní třídě v roce 1989 byla také dezinformace. Už Jan Palach se v roce 1969 upálil i kvůli tomu, že upozorňoval na šíření propagandistického plátku Zprávy. Novodobá vlna však přišla konfliktem na Ukrajině v roce 2014. Rusko si prokázalo, že pomocí dezinformací umí dobře ovlivňovat veřejné mínění, zahltit prostor protichůdnými zprávami.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Clickbait se bohužel stává doménou i velkých médií. Osobně bych to považoval za druh manipulace s lidmi. Spousta lidí čte jen titulky nebo úvod článků. Takže clickbait může ovlivnit to, co čtenář čte. Samozřejmě princip click-baitu je zaujmout čtenáře, aby si článek rozklikl.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Pokud jde o názor, v prvé řadě by měl být označen jako názor. Tedy v médiích jako komentář, sloupek. Problém je, že nejen dezinformační média do zpráv míchají své názory. Zpráva má být faktickou informací co kdy, kde a jak se stalo.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Nejsem si jist zda-li legislativa, ale rozhodně schází větší zájem státu. Stát na jednu stranu ví, že dezinformace ovlivňují veřejné mínění. Třeba teď při vlnách epidemie koronaviru to pociťujeme všichni. Ale aktivně proti tomu moc nebojuje, nepodporuje fact-checkingové organizace. Osobně si myslím, že by veřejnoprávní média měla mít své fact-checingové týmy. Například ČTK.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Ano. Každý článek, než je publikován, koluje interním kolečkem připomínek a editací.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Opak pravdivé zprávy. Záměrně pokřivená, cíleně zdeformovaná informace (ideálně s nějakým tím zrnkem pravdy pro větší uvěřitelnost) šířená s cílem ovlivnit veřejné mínění, či názor a zdravý úsudek jednotlivců.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

V první řadě ji musí poznat, pochopit, že to, co je mu předkládáno jako informace je ve skutečnosti dezinformace, snaha mu něco podsunout. Což není tak snadné, jak se zdá. Rozhodně je na místě obezřetnost a sázka na intuici – pokud se mi nějaká zpráva “nezdá”, je dobré se snažit ji ověřit, dohledat původní zdroj, vědět odkud pochází.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Dezinformace není nic nového, jsou tu s námi od nepaměti, již dávno před dobou internetovou. Teď se ale kvůli internetu a zejména sociálním sítím neskutečně snadno a rychle šíří. Pokud jde o aktuální dezinformační kampaně a propagandu, nárůst je podle mne znatelný zejména po roce 2014 a ruské anexi Krymu.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Může i nemusí. Může jít prostě “jen” o špatnou žurnalistiku nebo i chybu. I vytržení z kontextu je nutné vnímat v kontextu. 🙂 Clickbait může ve svém důsledku lákat jak na relativně seriózní obsah zavedeného webu, tak na nějaký dezinformační hnojomet.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Nevím zda to vůbec spojovat. Názor bývá vždy nějakým způsobem zaujatý, měl by ale stát na argumentech a faktech. Naopak dezinformace se obvykle tváří, že existuje něco jako alternativní pravda a že každý názor, jakkoli nesmyslný (Země je placatá), je stejně hodnotný. Není.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Vždy v takovém případě narážíme na hodnotu svobody slova. Ta by měla stát vždy velmi vysoko, ne-li nejvýše. Pokud dezinformace a hlavně její konkrétní dopady mají negativní dopad na společnost či jednotlivce (napadání, výhrůžky smrtí apod.), má stát již nyní dostatečné zákonné prostředky, jak to řešit. Rozhodně by ale mělo být v zájmu státu podporovat seriózní média a ty, která (kteří) proti propagandě a dezinformacím aktivně vystupují. Takovým aktérem může (a měl by) být samozřejmě i stát samotný.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

To by měl být běžný standard novinářské práce – ověřovat informace, hledat pravdu, být skeptický, doptávat se… Nikdo samozřejmě není neomylný. Jednou z velkých dezinformací je ovšem označovat každou chybu a omyl média okamžitě za “fake news”. Právě to onen pojem rozmělňuje a relativizuje.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Záměrně vymyšlená nepravdivá informace vytvořená za účelem manipulace.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

Ozvat se. Mlčení se dá snadno vykládat jako souhlas.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Není náhoda, že slovo pochází z ruského dezinformatsiya. O Rusku se mluví v tomto kontextu asi nejčastěji, ovlivňování voleb i politického dění všude po světě. Sleduji to nejčastěji v kontextu sociálních sítí: jako třeba ruští Twitter boti ovlivňovali v roce 2016 americké volby, nebo jak se snaží Facebook (ne)limitovat organizované trolly.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Jak říká Josef Šlerka ve videu pro Transparency International: “Záměrnost je tu důležitá. Falešná zpráva je jakožto podvrh vytvářena účelově, vědomě, a tím se liší od zavádějící nebo chybné zprávy. Chybná, mylná nebo nepřesná zpráva nutně nemusí být dezinformací nebo fake-news.”

Clickbait, na kterém vyrostl třeba server Buzzfeed, není dezinformační. Využívá titulky jako “Neuvěříte, kam se princ Harry koukal pornoherečce” aby si přitáhl traffic na web, ale cílem není účelový podvrh.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

N/A

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Dezinformace často mají za cíl ovlivnit politiku konkrétního státu, tak je logické, aby se proti nim bránil. Současně jsou důležité i zásahy samotných platforem, nejen státní kontrola. Twitter nebo Facebook fungují přeshraničně a tam se často dezinformace šíří.

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Ve skupině #HolkyzMarketingu na Facebooku využíváme kromě osobní kontroly příspěvků i nástroje, které nabízí FB správcům skupin. Ale vzhledem k tomu, že jde o profesní skupinu, nemusíme to řešit často.

Jak byste vysvětlili běžnému člověku, co jsou to dezinformace?

Dezinformace je lživá, smyšlená informace (zpráva), ale může jí být i zkreslená nebo účelově upravená informace, která může někoho uvést v omyl.

Jak se má člověk zachovat, pokud se setká s dezinformací?

V první řadě je potřeba umět rozpoznat dezinformaci. Jak se zachovat? Pro naprostou většinu lidí je snad ideální řešení takovou zprávu ignorovat, případně si zapamatovat zdroj, který dezinformaci šíří a pak takový zdroj (webové stránky, skupiny, osobu) ignorovat. Pokud jde o známého nebo kamaráda, pokusit se mu vysvětlit, že zprávy, které šíří nejsou pravdivé nebo ho požádat, aby takové hlouposti jemu/jí neposílal. Jinak je nutné s dezinformacemi bojovat nejen pomocí zájmových a dobrovolnických aktivit, ale i na profesionální úrovni.

Odkdy vnímáte dezinformace jako závažný problém? Byla to nějaká konkrétní?

Dezinformace tu byly už v dávné minulosti a mnohokrát je využili jednotlivci nebo skupiny lidí ve svůj prospěch. Současným problémem je jejich rychlé a masové šíření pomocí internetu, zejména na sociálních sítích a dezinformačních webech. Po internetu sice již dříve kolovaly různé konspirační teorie a lživé zprávy, například o různých údajných zvýhodněních některých skupin lidí. O dezinformacích na sítí se ve velké míře začalo mluvit až v souvislosti s událostmi na Ukrajině před několika lety.

Dá se podle vás “vytržení z kontextu” nebo “clickbait” považovat za dezinformaci?

Lživá reklama nebo různé křiklavé titulky se snaží přilákat návštěvníky na různé “clickbaitové stránky”. Problémem je, že mnoho lidí si přečte jen titulek, udělá si jistou představu a dalším textem se ani nezajímá. Samozřejmě, že mnohé pochybné stránky úmyslně šíří různé nepravdy, jde jim hlavně o zisk a dalšími důsledky se nezabývají.

Jak daleko od sebe má “zaujatý názor” od cílené dezinformace?

Člověk s určitým názorem většinou dává přednost zprávám, které spíše utvrzují jeho přesvědčení, než aby se pídil po faktech. Mnoho lidí je schopno i úmyslně šířit dezinformace, jen aby ostatní přesvědčil o své pravdě.

Měla by existovat legislativa, která by řešila dezinformace?

Na jednoduchou otázku je složitá odpověď. Mnoho lidí se obává cenzury a každý zákon může být zneužit. Ovšem svoboda slova nedává nikomu právo lhát a úmyslně klamat ostatní. To slovo úmyslně je důležité. Kde je hranice mezi tím, že sdílím zprávu, které věřím a nemyslím si, že je vylhaná a jak je složité prokázat, že tu vylhanou zprávu jsem si vymyslel?

Máte ve své organizaci nějaký systém “brzd”, který vám neumožní sami publikovat dezinformace? Jaký?

Zveřejňování ověřených informací.